Historie antikoncepce

Předvědecké období

Snahy o prevenci početí při pohlavním styku lze zaznamenat v lidské kultuře od doby, kdy poznal spojitost koitu a gravidity. Všemi citováni jsou staří Egypťané (pesary z krokodýlího trusu a medu, vykuřování pochvy po styku, pro které zkonstruováno speciální zařízení, a také nápoj, jehož základem bylo sádlo se sladkým pivem a dalšími přísadami). Mechanické bariérové metody se používaly ve staré Číně i Indii. V Bibli najdeme nejstarší popis přerušované soulože (Gen 30, 9–10). Indové plodnost žen dočasně přerušovali zaříkáváním. Rozsáhlá starověká literatura se také věnuje problematice vyhnání plodu.

Starověk se svým restriktivním postojem k sexualitě přinesl do regulace reprodukce málo nového. Kladl důraz na sexuální čistotu (což lze chápat jako svéráznou formu antikoncepce). Vytvořil mechanické překážky soulože, jako je pás cudnosti, a především objevil návlek na penis, zprvu ovšem jako ochranu před francouzskou nemocí (tj. syfilis), až později jako antikoncepci. Ani renesance a počátky novověku nepřinášejí nic nového, když odhlédneme od anekdot (citrón nebo smotek plátna namočený do vína používané jako pesary).

Od objevu pesaru do konce II. světové války

Na konci 18. století přišel Malthus s tezí, že lidstvo roste rychleji než prostředky jeho obživy a že populaci je nutno regulovat. Malthus byl kněz a tak na antikoncepci ve vlastním slova smyslu nepomýšlel. Radil k sexuální zdrženlivosti a k pozdním sňatkům. V polovině 19. století se objevili první lékaři, kteří si uvědomili, že trpí-li žena chorobou, která ji v případě otěhotnění ohrožuje na životě (např. tuberkulózou), je doporučení sexuální abstinence nedostatečné, protože žádný manželský pár ho nedodrží. Výsledkem jejich úsilí byl poševní pesar. Úplně první vytvořil v roce 1838 Američan Wilde, následován berlínským Hufelandem. Rozhodující zásluha o rozšíření pesaru však náleží německému lékaři Mensingovi (svou práci publikoval pod pseudonymem C. Hasse – vzhledem k odporu, který vzbudila, to bylo opatření prozíravé). Mensingův pesar se stal vzorem pro všechny následné modifikace. Mensinga věnoval popularizaci své metody velké úsilí a dočkal se za to mnohého ústrku. Nicméně časem metoda získala četné přívržence, kteří byli zváni neomalthusiánci.

Obrat v historii antikoncepce představují 20. léta minulého století, kdy se stoupencům regulace porodnosti podařilo založit první speciální zařízení, v nichž poskytovali ženám konzultace. V Anglii vznikly první poradny zásluhou malthusiánské ligy v roce 1921 a budiž zde uvedeno jméno Marie Stopesové. Šlo skutečně o poradny, s každou osobou se probíralo, proč se brání těhotenství, a příležitostně byly její důvody i odmítnuty. Liberálnější byly americké poradny, zakládané od roku 1923, na jejich počátku stála Margaret Sangerová. Její poradna byla sice úředně uzavřena a sama zakladatelka souzena, konečný výsledek však bylo znovuzahájení činnosti pod vedení lékařky Hany Stoneové. Úspěšný soudní proces pochopitelně poradny („pesarové kliniky“) značně zpopularizoval.

Ostatní evropské země reagovaly poněkud opožděně (v Itálii Mussolini antikoncepční poradny zakázal). V ČSR vznikla první poradna začátkem 30. let zásluhou přednosty tehdejší II. gynekologicko-porodnické kliniky (v Praze v Apolinářské ulici) prof. Ostrčila, vedla ji Dr. Slámová.

Shrňme, jaké prostředky ochrany před otěhotněním byly tehdy, ve 30. létech, k dispozici: chirurgická sterilizace ženy (nikoli muže, ta se za účelem antikoncepce neprováděla, „neboť žena může býti pak oplozena i extramatrimoniálně“ – tj. mimomanželsky), dočasná sterilizace zářením (prováděla se málo z obav z poškození případného budoucího plodu, ostatně oprávněných), lokální vaginální prostředky (přípravky vytvářející hojnou hustou pěnu), přerušovaná soulož, kondom, pesar, poševní hubky a tampony, metoda plodných a neplodných dnů podle Ogina a Knause.

Vyvolání dočasné neplodnosti pomocí extraktů vaječníku bylo sice známo, ale byl mu přičítán pouze význam vědecké kuriozity. Jen málokteří si uvědomovali antikoncepční potenciál tohoto poznatku. Do klinického používání se dostalo Gräfenbergovo kovové nitroděložní tělísko – odborná gynekologická veřejnost ho však odmítla pro riziko vzniku pánevního zánětu.

Počátky hormonální a nitroděložní antikoncepce

Kvalitativní zvrat v antikoncepci přišel na přelomu 50. a 60. let, kdy byly položeny základy všem třem skupinám dnes používaných metod – nitroděložní tělíska, gestagenní antikoncepce, kombinovaná hormonální antikoncepce. Příčina tohoto vývojového skoku nebyla jen v rozvoji medicíny – vědecké předpoklady byly už delší dobu známé. Vývoj spolehlivé antikoncepce si vynutily sociální změny, poválečná populační exploze a požadavky vyplývající z liberalizujícího se postoje k sexualitě.

První klinické zkoušky s kombinovanou hormonální antikoncepcí (tedy s „pilulkou“) – i zde stála na jejich počátku Margaret Sangerová, jejíž aktivita byla neutuchající – začaly v roce 1956. V roce 1957 přišla první pilulka (Enovid firmy Searle) na trh, nikoli však jako antikoncepce, ale jako přípravek k léčbě nepravidelného menstruačního cyklu. Teprve když strmě stoupl počet žen, které měly potřebu léčit nepravidelnou menstruaci, byl Enovid schválen k užívání v roce 1959 jako antikoncepční přípravek.

V roce 1961 přišel na trh první přípravek evropský, Anovlar firmy Schering. Historie se opakovala. Původně byl uveden jako lék na bolestivou menstruaci a manželé museli podepisovat, že byli seznámeni s tím, že vedlejším účinkem této léčby je nemožnost otěhotnění.

V témže roce 1961 svolal náměstek ministra zdravotnictví ČSR prof. Lukáš (opět přednosta II. gynekologicko-porodnické kliniky v Praze v Apolinářské ulici) schůzku, které předsedal akademik Charvát a na které byl projednán stav a vývoj hormonální antikoncepce ve světě. Bylo rozhodnuto, že i nás bude zahájen vývoj takového preparátu. Výsledkem byl první československý přípravek, Antigest – na trh přišel v roce 1965.

V 60. létech se objevily i první přípravky gestagenní antikoncepce (obsahuje jen hormon žlutého tělíska, pilulky obsahují hormon žlutého tělíska + ženský pohlavní hormon), v roce 1963 injekce Depo-Provera, v roce 1968 první přípravek v tabletách (tzv. „minipilulky“) Nacenyl.

Přelom 50. a 60. let přinesl i nový pohled na nitroděložní tělíska. Ta od Gräfenbergova objevu, evropskými gynekology odmítnutého, přežívala v Japonsku a v Izraeli. Jejich nový rozvoj přišel s vývojem plastických hmot. V roce 1967 byla tato metoda zavedena i v Československu. Tělíska DANA se stala tak populární, že jejich značka zůstala synonymem pro nitroděložní tělíska dodnes. (DANA – Dobrá A Neškodná Antikoncepce, podle jiných podle jména manželky Dr. Šráčka, který stál na počátku jejich vývoje).

Nové metody ochrany před otěhotněním byly přijaty s velkým nadšením a počet jejich uživatelek utěšeně stoupal.

80. léta – první krize antikoncepce

Už koncem 70. let se v odborném tisku objevily zprávy o vyšším výskytu pánevního zánětu u žen se zavedeným nitroděložním tělískem. To se, s patřičnými komentáři, dostalo do hromadných sdělovacích prostředků a následně používání nitroděložní antikoncepce téměř zlikvidovalo (především v USA). Následný výzkum, který ukázal, že tomu tak není a že nitroděložní tělíska výskyt zánětu nezvyšují, se už k novinářům nedostal – nebo je nezajímal.

S malým zpožděním se začaly objevovat zprávy o nejrůznějších zdravotních rizicích pilulek. V popředí nebyla hluboká žilní trombóza, jak bychom se snad z dnešního pohledu domnívali, ale obavy z arteriálních příhod (infarkt myokardu) a nádorů. Teprve v polovině 80. let se objevily první zprávy o příznivých vedlejších zdravotních efektech, především o ochraně před rakovinou dělohy, vaječníku a tlustého střeva, byla jim však věnována nepoměrně menší pozornost.

Důsledkem byl pokles uživatelek moderních antikoncepčních metod a návrat ke kondomu a pesaru – druhotným důsledkem pak strmý vzestup interrupcí, které naštěstí zhruba v této době většina západních zemí legalizovala (na Východě byly legalizovány dříve, v ČSR v roce 1957).

90. léta – druhá krize antikoncepce

Opětný vzestup užívání moderní antikoncepce trval asi 10 let. Mezitím byly vyvinuty nové preparáty pilulek, o kterých se předpokládalo, že rizika odstraní (při zachování příznivých vedlejších účinků), mnoho rizik bylo také přehodnoceno, ukázalo se, že dosavadní zprávy byly poněkud přehnané. Seriózní výzkum postupně nahrazoval spekulace.

Do této idyly zasáhly dvě události.

První byl nástup pandemie infekce HIV (AIDS). S tím souvisela razantní propagace „bezpečného sexu“, což laická (a do jisté míry i odborná) veřejnost ne zcela správně ztotožnila s používáním kondomu. Ten místy začal vytlačovat moderní antikoncepční metody (což opět bylo provázeno nárůstem interrupcí). Takže časem se spíše než kondom sám začala propagovat kombinace kondomu a pilulky.

Druhá událost nastala v roce 1995, když úředníci britského Výboru pro bezpečnost léčiv rozvířili výsledky dosud nepublikovaných vědeckých studií, které upozorňovaly na možné zvýšení rizika hluboké žilní trombózy u některých moderních přípravků pilulek. To si opět nenechali ujít novináři a nastala celoevropská epidemie palcových novinových titulků o tom, jak pilulky zabíjejí ženy (Spojených států se to tentokrát příliš nedotklo). I nyní nastal prudký propad žen užívajících hormonální antikoncepci – což, celkem podle očekávání, bylo opět provázeno strmým nárůstem interrupcí (v západní Evropě stoupl počet interrupcí u žen mladších 25 let o 36 %). Postupem doby se ukázalo, že rozdíly nejsou tak velké, aby měnily zvyklosti při předpisu pilulek, odhalily se rizikové faktory pro vznik trombózy u uživatelek pilulek, a celá aféra vcelku utichla.

Dnes

Dnes jsou moderní metody antikoncepce velmi oblíbené a velmi rozšířené, používá je většina žen, téměř vytlačily přerušovanou soulož a do značné míry kondom.

Výběr je nyní tak široký, že si může vybrat každá žena, při čemž je možno zohlednit její požadavky i její zdravotní stav.

Jen velmi stručný přehled:

Kombinovaná hormonální antikoncepce, obsahující ženské pohlavní hormony a hormon žlutého tělíska je na trhu v desítkách přípravků ve formě tablet (pilulky), existuje i ve formě náplasti a vaginálního kroužku.

Gestagenní antikoncepce (obsahuje jen hormon žlutého tělíska) je na českém trhu jako tablety („minipilulky“) a injekcí.

Svéráznou formou gestagenní antikoncepce je nitroděložní systém („tělísko“) obsahující syntetický hormon žlutého tělíska (Mirena). Vyniká spolehlivostí a naprostým minimem zdravotních rizik.

Konečně je na trhu výběr z tradičních nehormonálních nitroděložních tělísek různých tvarů.

Pavel Čepický