18. ledna 2018 Antonín Sova: Tím podzim zdá se mluvit…
ANTONÍN SOVA
TÍM PODZIM ZDÁ SE MLUVIT…
Tím podzim zdá se mluvit: zbarveným
divokým vírem pršícího listí.
Nějakým smutkem hlasu zbarveným,
umíš-li tajně čísti.
Znáš srdce mého ticho klamavé,
Nelže, ba není ironické.
Nuž, sáhni si naň: jak je krvavé.
A smutné jak a lidské.
17. ledna 2018 Karl Kraus: Vyznání
KARL KRAUS
VYZNÁNÍ
Jsem pouze jedním z mnoha epigonů,
co bydlí s řečí v jejím starém domu.
Co jsem v něm prožil, je však jenom moje,
teď táhnu k Thébám do lítého boje.
Po starých mistrech jdu až v dalším sledu,
krví však pomstím řemeslnost dědů.
Řeč hodlám pomstít, s těmi vedu při,
těm se chci pomstít, co jí hovoří.
Ač epigon, vím, co čas odvane.
Vy jste mi zato praví Thébané!
přeložila Michaela Jacobsenová
16. ledna 2018 anonym: * * *
ANONYM
* * *
Kdež se žena muže nebojí,
tu hopodářstvie zle stojí.
Kdež kep vládne mostem,
Radím, nebývaj tu hostem.
15. ledna 2018 Ivan Goll: Ukřižování
IVAN GOLL
UKŘIŽOVÁNÍ
Podzim má žluté ruce
Podzim má rudé střevíce aby vystoupil na kříž
A nemá jediného přítele v lese kostí
Je slyšet bubny padajících jablek
je slyšet bubínky padajících ořechů
K tanci smrti
Jen poslední hruška rozjímání
Visí dosud v prostoru, má lásko
A fosforově svítí náš zdvojený anděl
přeložil Adolf Kroupa
14. ledna 2018 (na neděli) Jan Neruda: * * *
JAN NERUDA
* * *
Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.
Vždyť je to všechno zas na vlas tak
jako před čtyřceti lety –
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!
Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.
Není, ach není v tom postupu,
všecko jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!
Bojím se, tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že provždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!
Kráčím kol hochů a děvčátek,
Šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
13. ledna 2018 Oldřich Dadák: Budiž ticho!
OLDŘICH DADÁK
BUDIŽ TICHO!
pod jazykem nad jazykem v jazyce v jazyku
polopravdy propagandy
bují i bujejí musí i musejí bojí i bojejí
kvílí i kvílejí mizí i mizejí bují i bujejí
…slova…
zohyžděná i zohyzděná seřaděná i sezařená
vykleštěná i vyklestěná zohyžděná i zohyzděná
rozpolcená do slova a do písmene rozpoltěná
doslova i do písmeny
12. ledna 2018 Jaroslav Seifert: Malá romance o Ctiradovi a Šárce (ukázka)
JAROSLAV SEIFERT
MALÁ ROMANCE O CTIRADOVI A ŠÁRCE (ukázka)
Na její ňadra mladá
svou hlavu rytíř klad,
netušil, že v nich zrada
se ukrývá i had.
– Ach, co je v světě sladší
než takto spočinout,
nad hebké peří ptačí
mám radši tento kout.
– Když cítím srdce lhavé
a ňader spád i zdvih,
jako když hlava plave
na vlnách růžových.
Tak šeptal mladý Ctirad
a usnul obelhán,
nepřestávaje svírat
ňadro a plný džbán.
Když počal úsvit prvý
na nebi růžovět,
medovinou a krví
byl ztřísněn jeho ret.
11. ledna 2018 Viola Fischerová: * * *
VIOLA FISCHEROVÁ
* * *
Neměla jsem komu umřít
jen strachu
psa nalezence
Teď mě lekají
stromy ve tmě
každý sám jen
kmen a kmen
ty beze mne
já bez tebe
ledový měsíc
a pes
10. ledna 2018 Jan Zábrana: * * *
JAN ZÁBRANA
* * *
Ó ne, mé srdce uskuhrané,
vždyť tebe nikdy neslyší
ozón, jenž ze zrcadel vane
k ňadrům se všemi fetiši.
Je to divné, že nezoufám zcela,
že neztrácím hlavu, ztrativ naději,
že se vrátí ta, jež opustila,
že se stane malá změna na ději.
- března 1952
9. ledna 2018 Dagmar Sedlická: Výpravy za mužem
DAGMAR SEDLICKÁ
VÝPRAVY ZA MUŽEM
Moci tě 6krát
opustit
moci se 6krát
k tobě vrátit
tak nekonečně nestálá
tak nekonečně věrná
je má láska
Točím se v kruhu
ty na mě čekáš
ve čtverci
8. ledna 2018 Richard Weiner: Měsíční svit
RICHARD WEINER
MĚSÍČNÍ SVIT
Padlo sem světlo. Teče.
Z prázdna se chladně řítí.
Krajina všechna již svítí.
Záře už spočala na zemi.
Stříbrný prach ta záře,
cezený hustou sítí.
Na čem tu spočine, nítí
v blaživý žár se. – Já hrázemi
chtěl byl ji spjati všechnu,
potom tvé srdce vzíti,
pod mořem světla je skrýti,
aby tam žhlo. – Ale nelze mi.
Nastavit dlaň tvou jen mohu,
do ní té záři dát schvíti.
– – Tak-li se srdce tvé vznítí? – –
Rovina svítí. – Jak blaze mi! –
7. ledna 2018 (na neděli) Vladimír Merta: Omamná květina pravdy
VLADIMÍR MERTA
OMAMNÁ KVĚTINA PRAVDY
Hledal jsem pravdu s hlavou zakloněnou do nebe
a zakopl o člověka, který se jí bojí
hledal jsem lék proti slabosti a našel sebe
lékárníka o berlích a s bílou holí
Listy poznání padají z ráje tiše do klína
jablka zrají a v ústech trpce bolí
pravda je omamná květina
slabé nezabije a silné nezahojí
Našel jsem cestu jinými dávno opuštěnou
kráčel po ní za pravdou na obě strany
byl chvíli mužem a chvíli ženou
ztrácel za ně síly v obou dohromady
Lístky poznání padají z ráje tiše do klína
jablka zrají a v ústech trpce bolí
pravda je omamná květina
slabé nezabije a silné nezahojí
Trhal jsem květy vlčích máků do herbáře
kladl je mezi pijáky a stránky slabikáře
hledal jsem básníka, který umí trpět a nenaříká
a našel zase jenom sebe, napůl světce, napůl podvodníka
Ztracená sklíčka pravdy
zrníčka obilí roztroušená v polích
nutí nás, abychom chodili ohnutí
ale sehnout se pro ně do bláta – to nedovolí
Pravda je omamná květina
slabé nezabije a silné nezahojí
hledejte po barvě, po vůni, poslepu
hledejte o berlích a třeba s bílou holí
6. ledna 2018 Ivan Wernisch: * * *
IVAN WERNISCH
* * *
Čeho se naděju… nepotěším se asi.
Nejsem ze smutných a k veselosti
mám jako k smrti – daleko, blízko –
nevím kde je.
5. ledna 2018 Jan Noha: Jen to
JAN NOHA
JEN TO
Máš slova pro to, co mi nechceš říci,
když je jich málo pro to, co mi říkáš?
Tvá ústa pod sněhem, podobná čemeřici,
jsou vždycky omamná, jsou trochu jedovaná.
Máš vláčnost pro to, co v tobě tak chvátá,
a máš dost tance pro to, co ti schází?
Celý život jdeš sama k sobě zvolna
a já se přišel zeptat, kde jsi teď.
Noc co noc luštím cizí rukopisy,
jež někdo napsal na tvou jarní pleť.
Ale i ona bude míti podzim
a vítr slova sebere, odvane.
Už vím. Jen to, jen to, co nechceš říci,
mi zůstane.
4. ledna 2018 Emily Dickinsonová: Nikdo
EMILY DICKINSONOVÁ
NIKDO
Jsem nikdo! Kdo jste vy?
Jste také nikdo?
Tak jsme dva. A ani muk.
To bychom odnesli.
Jak smutné někým být!
Jak žába, jež si kváká
celý červen svoje jméno
louži plné bláta.
3. ledna 2018 Sully-Prudhomme: Ó mrtvá
SULLY-PRUDHOMME
Ó MRTVÁ
Když milenka vám zemře jednou,
je sbohem krátké docela.
S vtlačeným víčkem s már ji zvednou,
a ona navždy zmizela.
Já milenku, jež smích má v skráni,
ač nespjal jsem ji náručím,
však přítomnější vzpomínání
a životnější stínu zřím!
A za sbohem, jež konce nemá,
po celý život ztrácím ji…
Ó mrtvá špatně vystrojená,
vždyť oči nevtlačili ti!
přeložil Svatopluk Kadlec
2. ledna 2018 Jan Opolský: Páže
JAN OPOLSKÝ
PÁŽE
Však není téma. Není látky pevné,
čímž chudý průběh označen je vcelku:
tuť bylo jedno páže nedokrevné,
jež milovalo svoji velitelku.
To bylo páže! Mnoho pážat není,
neb trpko už je sloužit nyní hradu.
Srp, strážce milých, mocný na blouznění
tu bez účele svítil na zahradu.
A nešla paní na rendezvous smělé…
(Já pro tu pýchu ve své písni nelkám),
i měsíc hledí denně bez účele
na trapný poměr pážat k velitelkám.
1. ledna 2018 Robert Gulik: API 2967 (ukázka)
ROBERT GURIK
API 2967 (ukázka)
Život nade vše
Šedesát segmentů je jeden úsek
Šedesát úseků je jeden kvadrant
Dvacet čtyři kvadrantů je jeden limit
Dvě stě limitů je jeden rok
Je třeba mít na všechno čas
Protože všechno je čas
Je třeba umět ovládat nohy
Protože nohy šlapou čas
Dokud je čas
Je naděje
Život nade vše
přeložila Eva Janovcová
31. prosince 2017 (na neděli) Milan Kundera: Infarkt
MILAN KUNDERA
INFARKT
Šel jsem parkem se svou ženou a náhle jsem ucítil
u srdce bolest. Rozhlédl jsem se a s úžasem vidím,
jak kolem dokola opadávají stromy, jak prší
kaštany, listí, jak padá jehličí z lesů a lesy z krajin,
krajiny ze země a hvězdy z vesmíru… Taktak
že jsem v tom závratném kroužení a padání nahmatal ještě
pevnou lavičku. Usedli jsme na ni a já jsem řekl: „Vidíš,
jak všechno opadává?“
A žena řekla. „Nevidím,
že by něco opadávalo. Stromy jsou zelené
a nebe modré. Všechno je na svém místě.“
A tehdy jsem pochopil, že už na mne došlo.
„Už na mne došlo,“ říkám své ženě.
Ale ona se rozpovídala a začala mi (už potolikáté)
vyčítat, že jsem před léty zapomněl
na její narozeniny.
Ano. Je to pravda.
Zapomněl.
A vůbec jsem celý život žil vedle ní
jak věc vedle věci.
A je už pozdě.
V moderním věku
smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal mrtvici,
když se díval na hokej v televizi. Odejdeme,
jak odcházíme z domů pro mléko. Aniž po sobě spálíme
milostnou korespondenci, aniž potěžkáme
celý svůj život v dlaních, aniž ho zvážíme
a skropíme slzama.
Chytil jsem se za srdce.
„Co je ti?“ zadívala se na mne.
Už léta jsem nevnímal
ty oči. Žili jsme míjejíce. Pomíjiví
míjeli jsme pomíjivé.
Ach bože, dívala se na mne!…
A potom dvakrát rychle šlehla křídly její víčka
a já jsem viděl dva polekané ptáky, jak vzlétají.
A slyšel křik plný hrůzy. Ucítil jsem měkkou zem
pokrytou listím a u srdce divné štěstí, že je tma
a že vysoko se třepotají dva vylekaní křičící ptáci
nad prázdným vesmírem, jenž opadal.
30. prosince 20017 Per Bronken: Na břehu
PER BRONKEN
NA BŘEHU
1
Nikdo neslyší že jsi tu
Burácení vln podél břehu
ohlas tvých kroků ztopí
V písku tvoje stopy
moře zahladí
Nikdo neví žes tu byl
2
Daleko do dáli
vzdaluje se
možná člun
možná loď
Možná žes měl
tam na palubě být
přeložil Josef B. Michl