8. listopadu 2015 (na neděli) Charles Baudelaire: Mršina

CHARLES BAUDELAIRE

MRŠINA

 

Co jsme to viděli to letní jitro boží,

vy moje lásko jediná?

V zatáčce pěšiny na kamenitém loži

ležela bídná mršina,

 

a nohy zvedajíc jak prostopášná žena

a plna žáru potíc jed,

strkala nestoudně, nedbale rozvalena,

své pařící se břicho vpřed.

 

S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo

v tu chvíli celou upéc hned

a vrátit Přírodě, co spojovala v tělo,

ve stonásobném množství zpět.

 

A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla

jak ke kvetoucí květině.

Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela

na sporé trávě v pěšině.

 

Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,

se táhly larvy v tisících,

a oblévajíce ty živé cáry slizu,

tekly jak hustý kal kol nich.

 

To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,

či šumíc trysklo do výše,

jako by mršina, divného dechu plna,

tu žila dále množíc se.

 

A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,

jak šelest větrů nebo vod,

či srní rytmicky přehazované v sítě

a natřásané o překot.

 

Tvar mizel, spíše sen, nic nežli skica matná,

dlouhými časy otřelá,

kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,

jen po paměti dodělá.

 

Za skálou čekala toulavá strašná fena,

a vzteklým zrakem měříc nás,

číhala na chvíli, kdy by se, nerušena,

zas mohla pustit v hodokvas.

 

– A přece budete jak to tak strašné hnití,

sám mor té spouště zšeřelé,

vy hvězdo očí mých, vy slunce mého bytí

má vášni, vy můj anděle!

 

Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu

i vy, má kněžko něžných vnad,

až, s Bohem smířena, pod rovem tučných květů

se budete v prach rozpadat.

 

To, krásko, rcete však těm červům, kteří, hluší,

vás budou líbat kusadly,

že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši,

I když se bědně rozpadly.

 

přeložil Svatopluk Kadlec