7. srpna 2016 (na neděli)

FRANÇOIS VILLON

BALADA, KTEROU VILLON NAPSAL LÉTA PÁNĚ 1458 NA NÁMĚT, JEJŽ U SVÉHO DVORA V BLOIS URČIL VÉVODA ORLEÁNSKÝ

 

Já u pramene jsem a žízní hynu;

horký jak oheň, zuby drkotám;

dlím v cizině, kde mám svou domovinu;

ač blízko krbu, zimnici přec mám;

nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

směji se pláčem, doufám v zoufání;

mně lékem je, co jiné poraní;

mně při zábavě oddech není přán;

já sílu mám a žádný prospěch z ní,

srdečně přijat, každým odmítán.

 

Jen to mi nesporné, co plno stínů;

kde světlý den, tam sotva znám;

kde průzračnost, tam výkladem se minu;

svou znalost vděčím náhlým náhodám;

vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám;

dím „dobrý večer“, jitro-li se skví;

když ležím naznak, strach mám z padání,

bohatství čekám, ničí nejsem pán;

mám vše, co chci – nic, na čem srdce lpí –

srdečně přijat, každým odmítán.

 

K věcem, jichž neznám, horoucně se vinu,

ženu se k cíli, jehož nežádám;

kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu;

kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám;

můj druh je ten, kdo vemluví mně klam

a „labuť černá je jak havran“ dí;

v tom spojence zřím, kdo mi ublíží;

mně jedno, jsem-li šalbě vepsí dán;

mám v mysli vše, jen ne to nejbližší,

srdečně přijat, každým odmítán.

 

Poslání:

Ó kníže, každý, kdo to čte, nechť ví:

nic neznám, ač mám o všem vědomí.

Jsem stranický, jsem zastánce všech stran.

Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí,

srdečně přijat, každým odmítán.

 

přeložil Otokar Fischer