7. května (na neděli): Simeon Polockij: O stavu manželském (ukázka)

SIMEON POLOCKIJ

O STAVU MANŽELSKÉM (ukázka)

 

Oh, jak nesnadné je sedět nad knihami,

když na tobě žena stále něco mámí,

a že stále mámí, kasus je tak známý,

že to ženáči už vědí dobře sami.

Starej se kdo starej, žena chce vždy více:

korále a roucha, zlaté náušnice,

vymýšlí si háby z brokátu i z plátna,

roztočí dům snadno, žena marnotratná.

Chce pohledné služky, plno cetek, šperků,

žádá zlatý kočár, hřebce – žádnou herku

společníků, sluhů, nohsledů chce spousty,

chce, aby jí každý prokazoval pocty.

Zmoženého muže o půlnoci vzbouzí,

častuje ho nářky, jakou má v čem nouzi,

v čem jí šidí, křivdí, čeho je jí třeba,

vyčítá mu v slzách, že dost o ni nedbá.

Pak mu dává za vzor, jak si žijí jiní,

co parády muž dal její přítelkyni. „Té si každý váží, z dálky před ní smeká,

a tvou ženu nikdo nemá za člověka.“

Jindy žárlí, chrlí na něj výtek příval.

„Kdo byla ta ženská, co ses po ní díval,

O čem se služkou ses dohadoval v chlévě?

Kdes pil tolik vína? Kdes byl na návštěvě?“

Z trhu vyhlíží ho u domovních dveří,

když nic nepřinese, div mu neláteří.

Když ji k jiným pouští, na pití si zvyká,

když ji doma drží, srdceryvně vzlyká:

„Tak jako já s tebou trpí málokterá,

že já chudák nešla rovnou do kláštera!“

Takové i jiné vrtochy muž slýchá,

avšak ženatý už pozdě honí bycha.

Když si vezme chudou, hladem hryže stěny,

s bohatou zas není život k vydržení.

 

přeložila Hana Vrbová