6. září 2015 (na neděli) Jaroslav Seifert: Tanec dívčích košil

JAROSLAV SEIFERT

TANEC DÍVČÍCH KOŠIL

 

Dvanáctero dívčích košil

se suší,

květinové krajky na prsou

jako kružby v oknech chrámu gotického.

 

Pane,

opatruj mne od všeho zlého.

 

Dvanáctero dívčích košil

je láska,

hra nevinných dívek na slunečném trávníku,

třináctá košile, pánská,

je manželství,

které končí nevěrou a ranou z browningu.

Vítr, který proudí košilemi,

je láska,

sladké povětří, jež obklopuje zemi,

dvanáctero povětrných těl.

 

A těch dvanáct dívek ze vzduchu

tančí na zeleném trávníku,

vítr něžně těla modeluje,

ňadra, boky, důlek na břichu,

otevřte se rychle, oči moje.

 

Abych jejich tanec nepřerušil,

kles jsem zlehka pod kolena košil,

a když některá z nich upadla,

lačně jsem ji vdech mezi zuby,

kousaje ji přitom do ňadra.

 

Lásko,

kterou vdechujem a jíme,

zklamání,

o kterém všichni sníme,

lásko,

která potkáváš nás všady,

nic

a všechno dohromady.

 

Ve století páry, elektřiny

máme radši bary než křtiny,

láska se dnes do pneumatik

láska se dnes do pneumatik pumpuje.

Romantice lásky je již odzvoněno,

Neplač, neplač, hříšná Magdaleno.

 

Víra, motocykl, naděje.