6. září 2015 (na neděli) Jaroslav Seifert: Tanec dívčích košil
JAROSLAV SEIFERT
TANEC DÍVČÍCH KOŠIL
Dvanáctero dívčích košil
se suší,
květinové krajky na prsou
jako kružby v oknech chrámu gotického.
Pane,
opatruj mne od všeho zlého.
Dvanáctero dívčích košil
je láska,
hra nevinných dívek na slunečném trávníku,
třináctá košile, pánská,
je manželství,
které končí nevěrou a ranou z browningu.
Vítr, který proudí košilemi,
je láska,
sladké povětří, jež obklopuje zemi,
dvanáctero povětrných těl.
A těch dvanáct dívek ze vzduchu
tančí na zeleném trávníku,
vítr něžně těla modeluje,
ňadra, boky, důlek na břichu,
otevřte se rychle, oči moje.
Abych jejich tanec nepřerušil,
kles jsem zlehka pod kolena košil,
a když některá z nich upadla,
lačně jsem ji vdech mezi zuby,
kousaje ji přitom do ňadra.
Lásko,
kterou vdechujem a jíme,
zklamání,
o kterém všichni sníme,
lásko,
která potkáváš nás všady,
nic
a všechno dohromady.
Ve století páry, elektřiny
máme radši bary než křtiny,
láska se dnes do pneumatik
láska se dnes do pneumatik pumpuje.
Romantice lásky je již odzvoněno,
Neplač, neplač, hříšná Magdaleno.
Víra, motocykl, naděje.