6. srpna 2017 (na neděli)

ANTONÍN SOVA

PRINCEZNA LYOLEJA

 

Churav jsem byl a ve snu

z lenošky, kde jsem dřímal,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera;

slyšel jsem ukolébavku

kmitavých hvězd.

 

Na staré pavlači domu,

tichého jako hrob,

slyšel jsem ukolébavku

jarního večera.

 

Vůně i záře i ticho,

černé chomáče střech,

zahrady s bílými květy,

blízkost chladivých vod.

 

Divno… Jak v pohádce bývá…

srdce měl churavé já.

Poznal jsem, že na mne kývá

princezna Lyoleja.

Tak jsem ji nazval. Děcko

žvatlavé, churavé já…

Možná, že se mi zjeví

Princezna Lyoleja.

 

S ňader padlými květy

vždy lůžko mi přišla stlát,

s loutkami stříbrných oči

si ke mně chodila hrát,

a stále u mne jen byla…

a tak mne rozveselila…

 

Pak, když mne uzdravila,

pak… nepřišla vícekrát…

Ta princezna Lyoleja…

s ní byl jsem již zasnouben,

když prapory na věžích šlehaly

z paláce mořských pěn,

když hudeb zněl metalický hlas,

a slavnost již začala –

 

ó, jak mne zklamala

princezna Lyoleja,

ó, jak mne zklamala…!