4. září 2016 (na neděli) Edgar Allan Poe: Eulalie

EDGAR ALLAN POE

EULALIE

 

Já sám jsem žil,

ve světě vzdechů snil

a duše mrtvou vodou byla,

než překrásná a něžná Eulalie

s ruměncem v tváři se mi zaslíbila –

než plavovlasá, mladá Eulalie

s úsměvem se mi navždy zaslíbila.

 

Ach, slabší třpyt

má hvězdné noci svit,

než v očích skvoucí dívky plane!

Přeludný tvar

utkaný z mlžných par

s nachovým stínem perly ukrývané

nepřekoná u skrovné Eulalie

půvab kadeře, letmo učesané –

bledne u světlooké Eulalie

vedle kadeře, maně zatoulané.

 

Teď žal – teď strach

víc nepřekročí práh,

vždyť její duch jen ke mně vzdychá

a celý čas

rozlévá mocný jas

Astarté z nebes ticha,

zatímco na ni drahá Eulalie

upírá svůj již zaslíbený zrak –

zatímco na ni mladá Eulalie

upírá dál svůj fialkový zrak.

 

přeložil Josef Hiršal