4. prosince 2016 (na neděli) Jaromír Borecký: Mystické ženy

JAROMÍR BORECKÝ

MYSTICKÉ ŽENY

 

Na mramor oltářů svou bledou hlavu kladou,

u paty svatých soch se rozčileně chvějí,

mráz utrpení sžeh jim duši jejich mladou,

jsou listy zaváté, jež výparem svým tlejí.

 

Ty z komor klášterních ve božském vytržení

na tvrdé lože svéd zpět poznaku se řítí,

pro jejich modlitby den dosti dlouhý není,

jich vzpjatá ramena tmou smutných chodeb svítí.

 

Ty děcko u prsu ve vlhkých stupních chrámů

ve mdlobách hladové se choulí za soumraku,

měst vřavou tupě již tam vyseděly jámu,

září nebes hasnoucích v svém vytřeštěném zraku.

 

A jiné v procesích jdou s davem jásajícím

ve dýmu vonných nard a opojivém zpěvu,

za zvonů hlaholu, míň rovny kajícnicím

než ženám vášnivým v svém nadšení a hněvu.

 

Vždy zpívá v modlitbách jich duše znavená,

ta boží nevěsta, jež po polibku žízní,

po stupních devíti za ženichem svým stená,

až bolný její vzdech před trůn tvůj, Kriste, vyzní.

 

Ty, králi veliký a širých světů pane,

ty, slunce života, jsi víra jich a síla,

tvé skráně zmučené a trním rozbodané

jich ruka žilnatá by ráda ochladila.

 

Ty ženy trýzněné svým rozháraným citem

jsou stíny katedrál, v něž znova vždy se vrátí,

jich duše nadšené lamp věčných chví se svitem

a s vůní kadidla se v kapkách v éter tratí.