4.10.2014 Alexander Puškin: Rozum a láska

ALEXANDER PUŠKIN

ROZUM A LÁSKA

 

Za sličnou Doridou se žena lukou:

„Stůj!“ volal Dafnis, „postůj! Posečkej!

Že máš mne ráda, znamení mi dej

a přísahám, že netknu se tě rukou.“

„Ni slova!“ rozum dívce radu dával.

„Mně milý jsi,“ jí Eros našeptával.

 

„Mně milý jsi,“ ret dívčin maní hlesl

a jejich srdce ohněm vzplanula.

Zrak temný klopíc, dívka stanula

a k jejím nohám pastýř mladý klesl.

„Běž! Utec!“ rozum výstrahu jí dával

a „zůstaň,“ šibal Eros našeptával.

 

I zůstala – a její ruce obě

hoch uchopí a k ní se nakloní.

„Hle,“ praví, „v temném stínu jabloní

dva holoubci jak přitiskli se k sobě!“

„Ach! Utec! Utec!! Rozum na ni mával.

„Od nich se uč,“ jí Eros našeptával.

 

Ó běda! Od nich pastýřka se učí,

jí úsměv něžný zkvetl na ústech,

dlaň útlá ňader zkouší ztlumit vzdech

a Doris hochu padá do náručí…

„Buď šťastna!“ slyší slova Erotova;

a rozum? Ten už neřekl ni slova.

 

přeložil Petr Křička