31. prosince 2017 (na neděli) Milan Kundera: Infarkt

MILAN KUNDERA

INFARKT

 

Šel jsem parkem se svou ženou a náhle jsem ucítil

u srdce bolest. Rozhlédl jsem se a s úžasem vidím,

jak kolem dokola opadávají stromy, jak prší

kaštany, listí, jak padá jehličí z lesů a lesy z krajin,

krajiny ze země a hvězdy z vesmíru… Taktak

že jsem v tom závratném kroužení a padání nahmatal ještě

pevnou lavičku. Usedli jsme na ni a já jsem řekl: „Vidíš,

jak všechno opadává?“

A žena řekla. „Nevidím,

že by něco opadávalo. Stromy jsou zelené

a nebe modré. Všechno je na svém místě.“

A tehdy jsem pochopil, že už na mne došlo.

„Už na mne došlo,“ říkám své ženě.

Ale ona se rozpovídala a začala mi (už potolikáté)

vyčítat, že jsem před léty zapomněl

na její narozeniny.

Ano. Je to pravda.

Zapomněl.

A vůbec jsem celý život žil vedle ní

jak věc vedle věci.

A je už pozdě.

V moderním věku

smrt střílí z voleje. Můj strýček dostal mrtvici,

když se díval na hokej v televizi. Odejdeme,

jak odcházíme z domů pro mléko. Aniž po sobě spálíme

milostnou korespondenci, aniž potěžkáme

celý svůj život v dlaních, aniž ho zvážíme

a skropíme slzama.

Chytil jsem se za srdce.

„Co je ti?“ zadívala se na mne.

Už léta jsem nevnímal

ty oči. Žili jsme míjejíce. Pomíjiví

míjeli jsme pomíjivé.

Ach bože, dívala se na mne!…

A potom dvakrát rychle šlehla křídly její víčka

a já jsem viděl dva polekané ptáky, jak vzlétají.

A slyšel křik plný hrůzy. Ucítil jsem měkkou zem

pokrytou listím a u srdce divné štěstí, že je tma

a že vysoko se třepotají dva vylekaní křičící ptáci

nad prázdným vesmírem, jenž opadal.