31. července 2016 (na neděli) Luisa Zikova: V nemoci

Ó jitro, jitro! Jaká touha!

Slunné jitro, kde se rosou chvěje

lístek něžný, v květech barva zpívá

rozhýřelá; a vzduch voní mládím

s nebe kape vůně etheru!

 

Jitro, jitro! Bosa půjdu travou

zlíbám květ a barvu zhltnu zrakem

a vzduch teplý v mladá ňadra pustím

k nebi rozpnu roztoužené paže

a svou duši napojím tou krasou.

 

Bože, jitro! – Dýchám těžce zdlouha. –

ve mně tma – – tma – tma a zevšad zeje

kalné prázdno, v šedý tón se slívá

představ roztoužení, za nímž pádím.

 

Jedno jitro! Duši mojí hravou,

která jasněla se před zázrakem

velkých snů, v tu duši že se vkrádá

smrti stín a křídla že jí váže?

 

Světla sem! Ty svíce páchnou plísní – –

okna otevřít! – – Ach, venku prší dnes!

Malý ohník! – – Eh, kouř z kamen letí.

Modlete se! – Slzy tekou vřelé.

Chci být sama – – jděte – bude nejlíp.

 

Myšlénky mé! Kde jste? V jakém chvění

je mé nitro! Co to ve mně sténá.

Hrůza – – cítím chladné něčí ruce,

jak mi hrdlo ku podušce tisknou.

Pomozte!! Já nechci! Nechci!! Nechci!!

 

Z mrákot budím se. Kol mne se tísní

hlavy přátel, jeden z nich mi kles

na podušku, kterou slzou světí,

šeptá: „Lilo! Moje žití celé!“

 

Jaké probuzení! V uzardění

klopím oči, duše uvolněná

letí v dálku a má hlava prudce

padá k hlavě – a dvě srdce výsknou.

 

S nebe kape vůně etheru

já svou duši napojím tou krasou – –

Chci být sama! Jděte – bude nejlíp.

Pomozte! Já ještě nechci, nechci!