Zajímavosti

3.8.2014 (na neděli) Otokar Březina: Tys nešla

 

OTOKAR BŘEZINA

TYS NEŠLA

 

Příliš brzy jsem rozsvítil lampy a do váz natrhal kvítí

a vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své símě jsem nadech;

koberce prostřel jsem, naléval vína, v nichž slunce minulá svítí,

jež před lety usínala v chudých mých vinohradech.

 

Tys nešla. Hodiny z dálky se smály, má jara v nich jasmíny kvetla

a dýchala na tvůj neznámý obraz ověnčený liliemi;

čas vadl, růže mě chřadly, vína má zhořkla, rudla má světla,

a sny, jež jsem si naproti vyslal, se vrátily teskny a němy.

 

Tys nešla. Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá

proudy tajemných spojení a přenáší nejhlubší chvění.

Větrům jsem házel setbu své touhy, aby v duši ti vzplála

v ohnivé keře a sugescí vůně vedla tvé snění.

 

S dušemi básníků jsem hovořil o tvé váhavé chůzi;

naděje má s umdleným úsměvem seděla na prahu dveří;

oněmly cesty, bázní se schoulily stromy a soumraku hrůzy

šlápěje přátelských kroků jak černým sněhem se zavály šeří.

 

Tys nešla. Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad? Či leká

tě oblak, jenž zhaslými slunci se pozdvih a nad mým domem se prostřel?

Či smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká,

až sám se přiblížím k oknu, blízko na osudný výstřel?

 

Je pozdě již. Záclony zdvihám, okna svá bez bázně otvírám výším

a od hvězd zvoní mi píseň započatá před staletími;

neznámý hlas tvůj chladivým nárazem éteru slyším

z té písně věčné se třásti tóny přitlumenými.

 

V noci všech světů padá, kde polibků jásavá bouře se sráží,

jež rozžehá v křížení blesků nesčetné životy příští.

Věř, my se to líbáme tisíci retů, objetím tisíce paží

ve věčnosti bolestné něhy, jež od věků do věků prýští!

 

Ve vášnivém tepotu věčného Srdce, jež tisíci údery buší,

v tušení, jež prochází hroby a svítí z budoucích zoří,

v tajemství Zrání, jenž v jedné duši slívá tisíce duší

a pohledem letícím věky na tváři spřízněné hoří.