29. listopadu 2015 (na neděli): Jaroslav Vrchlický: Romance deštníku

JAROSLAV VRCHLICKÝ

ROMANCE DEŠTNÍKU

 

Ten jarní den je roveň děcka pláči,

teď sněhu slzy a teď slunka smích.

Kde z koleje se cesta na rynk stáčí,

tam náhodou se sešli v alejích.

 

Ó Bože, k jejich štěstí deštník stačí!

 

Jak stalo se to, že jí podal rámě,

Jak stalo se, že přijal je hned?

Šli spolu – bylo jim, jak náhle v chrámě

před Bohem stáli by, – jich mlčel ret.

A zlatou pohádkou byl kol jim svět!

 

Šli spolu – též cesta konce nemá,

ať vítr metá déšť jim v tvář i zrak,

nechť ruce chví se, ústa nechť jsou němá,

však srdce jich, to skřivan do oblak

se nese pějíc, bije perutěma.

 

On cítí žár štíhlého toho tílka

i ručku teplou na svojí se chvít,

a jak by síťku hodil na motýlka,

tak její srdce v ústret svému bít.

 

Je plna rajské hudby jim ta chvilka.

 

A ona po očku se k němu dívá

na bezvousou tvář, kučeravý vlas.

Ať v ručeji déšť jarní v sněhu splývá,

jim všecko květ, jim všecko vůně, jas.

 

Přes bledou upomínku letí čas.

 

A žehnat budou deštníku, jich štěstí

jenž kryl až v malý domek na předměstí.