28. února 2016 (na neděli) Bohumil Hrabal: Co jsem ještě neřekl

BOHUMIL HRABAL

CO JSEM JEŠTĚ NEŘEKL

 

I kytka růží jest prázdná,

když pouze jedna růže je tam.

Prázdné jsou i dny,

řeknu-li, že se podobají

uhelnému vlaku bez uhlí.

Prázdný je i pokácený les

a echo uprostřed moře,

prázdná je ruka Tvá

hledající mne v dálce.

Jediná prodloužená paže dopisu

nanáší na Tvoji samotu

vrstvu 0,000235 mm silnou,

s freskami neštovic, spalniček

bouřek a požárů,

z jejichž obrazů si můžeš nastříhati

ramínka na kombiné

a na jejich smyslném obsahu

si můžeš obtáhnouti břitvu

toho, co bylo, poněvadž

až se vrátíš plná důmyslných záhybů

jak mušle, na kterou troubívali

Tritóni,

zaplníš můj svět

skupinou berberských lvic,

rozevřeš litanie důvěrných vět,

jejichž iniciálkou je ohnivé oko

a tečkou slábnoucí polibek.

Zaplníš můj život slzami,

nezbytnými pro křest vět,

a tak mne zaplníš,

že budu litovati, že nejsem krásný

jak krotitel cirkusu Kludský,

o kterém jako dívenka jsi snila.

Tak zaplníš mou samotu,

výkřiky primitivních kmenů,

výkřikem, jehož první úder

strhne šat,

výkřikem, na jehož protivném konci

balancuje banální věta:

Měj mne rád.