27. listopadu 2016 (na neděli) Richard Huelsenbeck: Sotva jsme tomu muži stáhli kalhoty

RICHARD HUELSENBECK

SOTVA JSME TOMU MUŽI STÁHLI KALHOTY

 

Sotva jsme tomu muži stáhli kalhoty,

stál tu v celé své velikosti, udiven tolikerým

nadšením, a pravil zardívaje se: „Jak můžete?“

A my jsme pravili, že kdo chce, ten taky může,

a když se na to správně díváme, tak nejlepší ctnost je zdatnost.

A muž pravil, že je to dobré, a my jsme si potřásli

rukama.

 

Byl to čas, kdy jednotvárný zpěv zvonů mámil

hříšníky, i vyšli z domu, odhazujíce brýle,

a odhazovali berle, a když berle

byly pryč, odhazovali textilie,

růžové a fialové kravaty,

a když fialové kravaty byly pryč,

odhazovali sami sebe a odhazujíce sebe odhazovali se

kupředu. A my jsme je potkali na tržišti, kde prapory

pozdravovaly císaře.

 

Císař byl mladý muž a pod sebou

měl svět a co vzpřímený muž, jímž byl,

třímal říšské jablko jako kýlní pás. A pravil,

že je tak vzpřímený, jak o jen jde, a pozvedal

říšské jablko vstříc národu až k ohryzku

a národ mu házel jablka a z těch jablek se všichni radovali.

A muž, jemuž jsme stáhli kalhoty, tu stál

a obzíral svůj osud. „Ve vzduchu

je síra,“ pravil, „a řeky se vinou k horizontu. A domy šustí na slunku

a vítr a lidé stojí pohromadě jak žáby

v rybníce, a vše stojí pohromadě.“

 

I odhodlali jsme se a promluvili jsme k němu,

zatímco učedníci postávali kolem a naříkali

nad obecným údělem lidstva. A jakási žena vytáhla z koše

chlebíčky a pravila: „Aha.“ A všichni jsme pravili:

„Aha.“

 

Byl to čas, kdy roky černaly a přecházely do stříbrna

v záři nekonečna a narudlé světlo pobledlo

a zpěvy hvězd už nezněly.

 

přeložil Ludvík Kundera