27. března 2016 (na neděli) Jaroslav Vrchlický: Chci žít!

JAROSLAV VRCHLICKÝ

CHCI ŽÍT!

List příteli

 

Ty divíš se, že k písni nové

se nevzbouzí můj sen a cit?

Mám toho dost, co básník slove,

a příteli, chci prostě žít.

 

Svou brázdu táh jsem světa rolí,

chtěl, toužil, bil se a byl bit,

dnes ku zábavě kohokoli

nesáhnu k péru – chci jen žít!

 

Nač vynášet na písně buben,

že radost mám než že jsem syt?

Nač hlásat světu: Zas tu duben

a jeseň zas? – Já chci jen žít!

 

Nač rozhazovat jiskry světla,

když drahá vlast chce potmě hnít?

Teď na jiných jest, má žeň vzkvetla

a potlouklo – dnes chci jen žít!

 

Nač na prknech, svět který značí,

za blázna jiným sobě být?

Dnes pro divadlo šašek stačí,

jsem pedant k tomu – chci jen žít.

 

Nač otáčet se podle větru

a ustavičně pozor mít,

co libo Pavlu nebo Petru,

co časové? – Chci sobě žít!

 

Nač kritiků všech moudré rady,

jež neustanou jedno mlít,

a časopisů křik a vády

a urážky? – Chci klidně žít!

 

Mám právo to, zraky zmdlené

jen v nitro svoje obrátit

a v knize světa otevřené

ne pouze čísti, leč i žít.

 

Mám právo pohroužit se cele

ve hvozdů bouř a klasů klid,

a na rtech úsměv, jas na čele

a knihu v ruce, sobě žít.

 

A večer samovar když zpívá,

ve dvou neb třech jen hovořit

o lásce, která neumdlívá,

když vše nás zklame: To zvu žít.

 

O umění, jež v klínu nosí

do šera žití hvězdný svit,

do vedra jeho kapku rosy

a jež nás učí šťastně žít.

 

Teď nechám dny a noci plynout,

mé dílo bude jen můj štít,

ať jeho los je kvést či zhynout,

mně jedno jest, já chci jen žít.

 

Ty egoismem zveš to, brachu?

Však zkažený mám apetit,

laur z bláta zvedati a z prachu –

Ne, ať tam leží, já chci žít!