25. září 2016 (na neděli) Robert Lowell: Piják

ROBERT LOWELL

PIJÁK

 

Člověk utlouká čas – co jiného.

Už nepomůže ani pátou láhev whisky

hodit horempádem do řeky,

i tu zátku to vtáhlo.

 

Cigarety kouřené na lačno

propalují levhartí skvrny na nočním stolku,

sklenice minerálky z umělé hmoty

v koupelně vyprchává.

 

Už nepomůže, když se tělo, dobrácký

velrybí tuk, plahočí celé míle

oceánem a chrlí bělost.

Harpuna mokvá. Šňůra se napíná.

 

Když hledá sousedy, jména se v okně zastřou,

roztržité oko vidí jen skleněné nebe.

Zoufalství má kovové zabarvení

hadru a vody v zinkovaném vědru.

 

Kdysi mu byla blízko

jak voda k neživému kovu.

 

Prohlíží její schůzky označené v kalendáři.

Soupis obvinění.

Telefony v ohmataném černém adresáři.

Toulec plný šípů.

 

Její nepřítomnost syčí jako pára,

v rourách to zpívá…

I zrezivělý kov nějak slouží dál.

Chrápe z železných plic

 

a slyší Evin hlas,

jak úpěnlivě prosí o svobodu

z dokonalé bubliny ráje. Žádný

hlas nepřeruší trhaný, rajský sykot hada.

 

V myší pasti okorává sýr,

mléko na misce s vločkami kysne,

žiletky a klíče od auta

svítí z popelníku.

 

Utlouká čas? Venku dva strážníci

na koních klapou ulicí v dubnovém dešti

kontrolovat, kdo zas přetáhl parkování –

pláštěnky žluté jako forsytie.

 

přeložil Stanislav Mareš