25. srpna 2015 Jan Neruda: Adam

JAN NERUDA

ADAM

 

Den soudný! Zem se rozevřena šklebí,

tmou hromy letí světem, bijou k nebi,

jež v jasu se jak zlatá brána klene;

a bílé lidstvo spěchá v houfném chvatu,

jak bouř, když bílé páry krajem žene,

k soudnímu místu, skalám Josafatu.

Bůh zasedl, mráz širým lidstvem běží,

„Kde mešká Adam, což snad ještě leží!?“

Však Adama už anděl Uriel

Skrz němé řady k stupňům trůnu vede,

a otec Adam – jak by před trestem se chvěl –

má oči splašené a tváře bledé.

„On nespal již, však lestně oči svíral

a ruce mé se ze vší síly vzpíral!“

V tom Adam padl k zemi, na kolena,

práh trůnu čelem bije, žalně sténá:

„Ach, pane, pane, milostivě hleď,

a vzpomeň, co se stalo v onom čase –

já sice nevím, proč mě budíš teď,

však bojím se, že oženíš mne zase!“