25. října 2015 (na neděli) Luisa Zikova: Na poslední stranu své knihy

LUISA ZIKOVA

NA POSLEDNÍ STRANU SVÉ KNIHY

 

Já chtěla v sobě stvořiti ráj svým uměním

a stvořila jsem peklo! –

 

V nestvůrném, hlubokém jícnu dusím své prvky,

individualitu spínám v otřelá slova a formy,

velikým vášním nedám vyhýřiti

a v malých utápím svou sílu.

V kalu a špíně svíjím svou zoufalou duši,

unavenou mrzkým, prázdným bojem o výraz,

objímám prostory neznámých dálek rozpjatou myslí

a cítím, jak z mozku prohnilá stříká jen šťáva.

Bezkrevné tělo, vyprahlá krev až v bílo:

to je má bytosť, jež s pláčem vzteklým volá: Umění!

Necelistvosť, horečka udupává tam, kde by měla vzpružiti.

 

Úpím pod balvany, kde stačí zvednout oblázku…

A rvu pouta tak krutá, plvám tam, kde stačí smích,

a jdu s hordou ostatních sražena v pevný šik…

 

Ó zlobo! Kde slova jsou, jež ničivý tvůj vztek

by vychrstla v ten dav špinavých bláznů,

jež l’art pour l’art křičí a žvýkají tabák

v nečistých ústech!

 

Kde dutky jsou hvizdavé, jichž jediné švihnutí

by zalilo krví ta hrdla zedníků a nestvůr,

kde hladina, která by ve světlo vystřikla

ohavný odraz hnisem prolezlých tváří?!

Kde mocné jsou živly, jež v hromovém rachotu

by rozbily nízké chatrče podloudníků Umění?

Kde zuřivá revolta zbičovaných Kristů,

jichž jediné hýbnutí prstem by stvořilo zázrak,

zčistilo v zlato a světlo veliké Umění?

 

Ó bídná ty dobo, jež do rukou tiskneš své nečisté nástroje

a zdupáváš obry a vynášíš gnomy,

jež ve pluh svůj zapřáháš nevěstky a šašky

a proháníš se ve stepích, v zelené, vysoké, vonící trávě!

Mor shltiž tě, jedovatá nákaza kéž prolne tvým tělem,

v němž vznikají chorobné mozky!

V otrávený svůj vzduch vychrli pomstu svých oprýskaných rtů

a krví svou napoj kvasící půdu.

A zašlap blázny, jež v umění nejsou svými!

A což, jsem-li já?…

Zašlap blázny!