25. června 2017 (na neděli) Jiří Karásek ze Lvovic: Zelené oči

JIŘÍ KARÁSEK ZE LVOVIC

ZELENÉ OČI

 

Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou,

Mně sugerovaly jak vlnou tajemnou,

 

Mně sugerovaly zapadlý dávno sen;

Jsme sami, sami dva, a kolem bílý den.

 

A kolem bílý den a jako žhavý kov –

Já rytmus poslouchám tvých přitlumených slov.

 

Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.

A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.

 

A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.

Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.

 

A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu

A v těla nejprudší a rozechvělou hru…

 

A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,

A v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.

Já vyžít chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,

Do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,

 

Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!

Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!

 

Rozkoší nejvyšší, být tebou uchopen,

Se v tebe propadnout jak v příboj plný pěn!

 

Být v tobě roztaven a v tobě splynulý!

Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!

 

A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,

Jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!

 

Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!

Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!

 

A vůni krve své a svěžest všech dnů svých,

Pod mocí očí tvých, tvých očí zelených,

 

Tvých očí zelených, jež fosforově žhnou,

Jež sugerovaly mně touhu tajemnou…