24. prosince 2017 (na neděli) Stéphane Mallarmé: Okna

STEPHANE MALLARME

OKNA

 

Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,

ve všední běli záclon jež se vytrácí,

ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny

se potměšilý mroucí zády obrací

 

a vleče se, už ne aby hřál své údy shnilé,

spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit

tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé

k oknům, jež ožehnout chce zlatý slunný svit;

 

horečné rty, jež prahnou po azuru žízní

– tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,

pleť panenskou a druhdy! – v okně dlouze třísní

sklo vlažných tabulek hořkými pocely.

 

Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazání

i lože bolesti, kašle a odvarů,

když večer nad krovy se krváceje sklání,

shlížeje do zářivé výhně obzoru

 

zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse

na řece purpuru a vůně klidně spí,

bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se

v nedbale vzpomínavé, širé lenosti!

 

Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,

an v štěstí válí se, kde chtíč svůj nasytí,

zatvrzele se jen po té špíně pídí,

pro ženu, mláďat jež má mu kojiti,

 

já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,

kde zády k životu se zhlížím v jejich skle,

jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním

a věčná rosa smývá – vidím v zrcadle

 

– ať je to umění, ať úchvat myslitele –

sebe co anděla! a zmírám ukojen,

bych přerozen svůj sen korunou na tvém čele

nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!

 

Však běda! V sháňce své se nízkost neunaví

a nezarazí se ni před mým úkrytem

a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,

mě nutí nos si zacpat i před blankytem.

 

Což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,

ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,

a ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,

– i kdybych za to snad po věčnost padat měl?

 

přeložil Karel Čapek