24. dubna 2016 (na neděli) Adam Michna z Otradovic: Pohrzení pomíjejícího světa

 

ADAM MICHNA Z OTRADOVIC

POHRZENÍ POMÍJEJÍCÍHO SVĚTA

 

Co pomahá světská sláva,

an pomíjí jako tráva?

Dým v povětří větrem hyne,

život náš dnes, zejtra mine!

 

Co trůn pánuv, berla králuv,

co koruny potentátuv?

Všecko někdy vezme konec,

smrt poslední chce mít tanec.

 

Co spomahá krásným býti,

třebas tvář anjelskou míti?

Nejpěknější zprchá růže,

v hrobě hnije tělo, kůže.

 

Měj i oči křišťálový,

měj i pysky korálový,

buď vlas žlutý víc než zlato –

v brzkém čase bude bláto.

 

Měj zlatohlav neb hedbáví,

a cokoli oči vábí,

zlato země jest červená,

marná jest u lidí cena.

 

Co jest roucho šarlatové?

Krev jest, lejno hlemejžďové!

Pejše musí sloužit moře –

bude někdy těžké hoře.

 

Co choditi v aksamitě?

Ošaťte se, jak umíte!

Pošlo z červíčkuv přediva –

nač se světa pejcha dívá!

 

Co červ z sebe vyhazuje,

velice člověk šacuje,

v tom se sadí a nadýmá,

své kochání, rozkoš mívá.

 

Měj se dobře, marný světe,

kratičký dym, jarní květe!

Nedám se tobě mámiti,

volím věčnou rozkoš míti!

 

Číň, jak tě tvá vede libost,

já nestojím o tvou milost,

vzdychám, dychtím po věčnosti,

časně sahám k pobožnosti!