21. srpna 2016 (na neděli): Jan Zahradníček: Chýlí se k jaru

JAN ZAHRADNÍČEK

CHÝLÍ SE K JARU

 

Chýlí se k jaru a dny se dlouží,

přicházejíce tak trochu nesměle,

že není všechno, jak by sis přál –

Má slovo zas chlad a po skle louží

i oken spěch fujavic klouže dál,

drobečky z úběle

ve špíně rozpouštěje.

 

Zas chvíli prší a chvíli sníh se věje

pro radost méně a více z beznaděje,

a jenom potok si opánky rozvázal

a protáhnuv se, až po těle

střepinky ledu mu zacinkaly,

za sluncem rozběhl se bos,

kde se tak opozdilo.

 

To sotva vyjde a hned se zas kalí,

svítání píšťal a ros

i rašení ohnivé dílo

stále tak odkládajíc –

To jako by v lednu bylo,

v své kůry ledová krzna

upjaty stojí stromy a keře

k vrtkavým dnům

v bázni i nedůvěře.

 

I skřivan mrzna

zmalomyslněl nejspíše

osamělostí zpěvu měře

chmurné zálohy vichrů a tmy

z hlubin i od výše

stahujících se nad námi,

a havranům

své místo zas postupuje…

 

A já – nejprve lásku v počet vzav

hlavu zvedám, můj Bože, byť bez počtu je

strastí, jež poroučí mi.

A buďže nerozumím, co všichni mluví,

buď nedbám, když odvrácen do příprav

slyším: – s bičováním svistoty         předlouhými

blíží se ten, jemuž řeménky u obuvi

hoden rozvázat není čas náš.