21. srpna 2016 (na neděli): Jan Zahradníček: Chýlí se k jaru
JAN ZAHRADNÍČEK
CHÝLÍ SE K JARU
Chýlí se k jaru a dny se dlouží,
přicházejíce tak trochu nesměle,
že není všechno, jak by sis přál –
Má slovo zas chlad a po skle louží
i oken spěch fujavic klouže dál,
drobečky z úběle
ve špíně rozpouštěje.
Zas chvíli prší a chvíli sníh se věje
pro radost méně a více z beznaděje,
a jenom potok si opánky rozvázal
a protáhnuv se, až po těle
střepinky ledu mu zacinkaly,
za sluncem rozběhl se bos,
kde se tak opozdilo.
To sotva vyjde a hned se zas kalí,
svítání píšťal a ros
i rašení ohnivé dílo
stále tak odkládajíc –
To jako by v lednu bylo,
v své kůry ledová krzna
upjaty stojí stromy a keře
k vrtkavým dnům
v bázni i nedůvěře.
I skřivan mrzna
zmalomyslněl nejspíše
osamělostí zpěvu měře
chmurné zálohy vichrů a tmy
z hlubin i od výše
stahujících se nad námi,
a havranům
své místo zas postupuje…
A já – nejprve lásku v počet vzav
hlavu zvedám, můj Bože, byť bez počtu je
strastí, jež poroučí mi.
A buďže nerozumím, co všichni mluví,
buď nedbám, když odvrácen do příprav
slyším: – s bičováním svistoty předlouhými
blíží se ten, jemuž řeménky u obuvi
hoden rozvázat není čas náš.