21. října 2016 Názim Hikmet: Stesk

NÁZIM HIKMET

STESK

 

Už sto let jsem neviděl tvou krásu,

neobjímal jsem tě kolem pasu,

sto let nebyl jsem v tvých očích.

Jasu

svého rozumu jsem se netázal.

Nedotýkal jsem se tepla tvého těla,

 

V jednom městě čekající žena už sto let mne neviděla.

 

Na téže větvi, na téže větvi jsme byli,

z téže větve jsme spadli, od sebe se odloučili.

Sto let čas mezi námi letí. Kam? Sto let je v té chvíli.

V příšeří sto let už k tobě utíkám.

 

I dneska ráno jsem se probudil

a sesypaly se na mne páté přes deváté

zdi, pokrývka, sklo, dřevo, bakelit a yl,

strop kropenatý hustě lesky látek

 

a sesypal se na mne lístek z tramvaje

a sen, jenž napůl zhasl mezi poduškami,

cizin pokoje, jež číslovaným klíčem zamykána je,

tři řádky z básně, žluť s odstínem slámy

 

a sesypal se na mne bělovlasý čas,

prázdno, jež zbylo po tobě v mém loži, deště chvil,

pak zpráva od tebe z té dálky, která rozdělila nás,

i dneska ráno jsem se probudil.

 

přeložil Jiří Taufer