21. května 2017 (na neděli) Publius Ovidius Naso: Žalozpěvy (ukázka)

PUBLIUS OVIDIUS NASO

ŽALOZPĚVY (ukázka)

 

Kdykoli přesmutný obraz té noci mi na mysl přijde,

kdy jsem poslední chvíle ve Městě prožívat směl,

kdykoli vzpomenu na noc, v ní tolik jsem drahého nechal,

kanou mi z očí i teď bohaté krůpěje slz.

 

Již se blížilo ráno, kdy Caesar mi rozkazem určil,

abych italské země opustil nejzazší kraj.

Neměl jsem dostatek času ni chuti k přípravě vhodné,

neboť na dlouhou dobu otupěl zcela můj duch:

o své sluhy jsem nedbal a nemyslel na volbu druhů,

na věci potřebné k cestě, také ne na vhodný šat.

Stejně jsem úžasem ztuhl jak ten, kdo zasažen bleskem,

jenž naživu sice, ztratí však vědomí své.

Bolest když zahnala sama ty pocity omráčenosti

a když konečně mysl zase již nabyla sil,

naposled přátele smutné, než odejdu, oslovím jménem –

mnoho jich nedávno bylo, zbyli však jeden neb dva.

Pláču a oddaná choť mě objímá, prudčeji plačíc,

její nevinné líce smáčely přívaly slz.

 

Dcera vzdálena byla, dlíc v odlehlém lybijském kraji,

nemohla dostat zprávu, jaký to osud mě stih.,

Kamkoli upřel bys zrak, jen nářek a sténání znělo,

jako by hlučnému pohřbu příbytek podoben byl.

Ženy, i muži, i čeleď, vše truchlilo na tím mým pohřbem,

hojnými slzami v domě skropen byl kdejaký kout.

Jestliže o malých věcech smím velkých příkladů užít,

Trója když bořena byla, takový její byl vzhled.

 

Utichl štěkot psů a zmlkly již hovory lidí,

ve výši řídila Luna nočního spřežení směr.

Dívám se na ni, a při jejím světle i Kapitol spatřiv,

v jehož sousedství těsném nadarmo byl i můj dům,

pravím: „Božstva, jež máte svůj trůn tam v sousedních sídlech,

chrámy, které už nemá uvidět nikdy můj zrak,

vy, jež opustit musím, vy bohové slavného města

Quirinova, vám platí pozdrav můj pro všechen čas!

Ačkoli chápu se štítu již pozdě, když dostal jsem ránu,

alespoň nehleďte s hněvem na toto vyhnanství m,

jaký mě ošálil blud, vy řeknete božskému vládci,

aby mi za zločin neklad, pokleskem jenom co jest,

aby, co známo je vám, i původce trestu moh znáti:

nebudu nešťasten věru, dá-li usmířit bůh!“

 

přeložil Rudolf Mertlík