20. června 2015 Josef Kainar: Sebevrah a klobouk

JOSEF KAINAR

SEBEVRAH A KLOBOUK

 

Řekl jsem klobouku, jenž shovívavě mlčel

z větvičky kovu, na zdi v předsíni:

– Tak, já se loučím, než mi zastíní

mou bědnou lebku něco z černé slámy.

Zbudeme, pane, oba sami, sami.

Jak jste lnul ke mně!

Pláči potají!

Škoda že v kloboucích

se lidé nepohřbívají.

 

Měl jsem ji příliš rád.

A nad jahůdky nehtů

rád jsem se chýlil, vás vždy snímaje.

Promiňte mi to. Vášeň lítá je.

A s kloboukem se při ní hrubě zacházívá.

Kolik je hodin? V srdci se mi stmívá.

Sen je, jak známo, sráz,

a já šel při kraji.

Škoda že v kloboucích

se lidé nepohřbívají.

 

Bude to něco víc než vsednout do lenošky?

Bude to – hrůzo! – platit drobnými?

Předem se vidím, Beethoven jak hrozně chybí mi.

Plynové lampy, večer, nad promenádami.

A nejhůř, pane. Ji už nepozdravím Vámi.

Uvažte, prostovlasý

chodit po ráji!

 

Škoda že v kloboucích

se lidé nepohřbívají.