20. července 2015 Jakub Deml: Koník

JAKUB DEML

KONÍK

 

Naposledy – ale to už je patnáct let

v doubravě u ní stál,

bylo to na podzim a silný vítr vál

a obličej její byl bled

a oči dokořán

a neviděly

přeletět hejna vran

uchvácených vichřicí

jak její závoj: spíše zely

a srny a skály i se kšticí

hrozivou hvozdy do nich padaly

bez ozvěny… Bolel čas,

ston vichrů a větví a řeky se slil

nocí – neznámý hlas

protrhl nebe i zem. Na malý

pohorek z mechu

světýlko postavil

Skřet.

Pro útěchu.

A koník? Kdo to mohl tušit?

Šel dál a dál –

snad nechtěl rušit –

až potom za tmy, kde se vzal, tu se vzal,

sám zase přišel zpět…