20.7.2014 (na neděli) Boris Pasternak: Rozloučení

BORIS PASTERNAK

ROZLOUČENÍ

 

Dívá se kolem: tady žil,

tu žila ona, bože?

To nebyl odjezd – to útěk byl.

Jak by se řízl nožem.

 

A zmatek všude v pokojích,

že nic tu nepoznává.

Je plný slz a padá sníh

a strašně bolí hlava.

 

Od rána zní mu v uších šum.

Zbláznil se z toho hoře?

Proč, když dá ruce ke spánkům,

v uších hučí mu moře?

 

Když jinovatka na okně

paprsek nepropustí,

dvojnásob smutek na tvém dně

je jako moře pustý.

 

Byla mu drahá, jako dech,

jak láska, jako bytí,

jako je moři blízký břeh,

kam sahá vlnobití.

 

Jak zaplavuje rákosí

po bouři vlna čistá,

až ke dnu duše klesla mu

zář její, rysy, gesta.

 

V době, kdy bolí mužský pláč

a touží duše celá,

osudu vlna ze dna až

ji k němu unášela.

 

Přes skaliska a mělčiny,

vyhýbajíc se zlému,

vlna jak perlu z hlubiny

ji vyvrhla až k němu.

 

A teď, ten odjezd! Vprostřed dne,

násilný, nelítostný.

Smutek je zítra přepadne

a pohltí i s kostmi.

 

Dívá se kolem, lampa, ach!

Šla odtud beze vzlyku?

Vše zpřeházela v zásuvkách

dívčího prádelníku.

Bloudí tu potmě, na všem zmar.

A do přihrádek skládá

ústřižky látek, střihů pár

a vše, co měla ráda.

 

A když se píchne o jehlu

v halence rozešité,

celou ji vidí skrze mhu

a rozpláče se v bytě.

 

Přeložil Ladislav Fikar