2. srpna 2015 (na neděli) Ivan Slavík: Ale až ty

Ledacos o sobě tuším

Ledacos vím

Ledacos zapírám

Ledaco se obávám přiznat

 

Na něco jsem hrdý

Něco ve mně trčí jak trn stesku

Něco jak vábnička věčné touhy

Něco jak vzpomínka ryzí krásy

Ale něco bych rád zapomněl rád smazal

 

Jenže tam

všechno bude naprosto zřejmé

úplně a naráz

 

A to bych já přece nedokázal

a to by přece mé ubohé já nestačilo

vše co jsem přetrpěl a vytrpěl

co jsem napáchal

 

To bych přece svým nedostačujícím rozumem

a s klopýtavým srdcem

s nevidoucíma očima ani nesvedl vidět

 

Co se to stane s bědnou duší

že se najednou změní v absolutní jas

nekonečna a věčna

anebo jaká nepředstavitelná záplava světla

každý stín zaplašujícího každou tmu prosvěcujícího

ji uchvátí do svého ohniska lásky

absolutně pravdivé absolutně spravedlivé?

 

Svatý Duchu

já Tě tuším

někdy i slyším jak lehounký vánek

jak bubny a varhany bouře

 

Ale až jenom Ty v bezmezí duše budeš vát!