2.7.2014 Jan Neruda: Balada rajská

JAN NERUDA

BALADA RAJSKÁ

 

Šla Maria, šla do ráje,

kdo ji potkal, pěkně klekl,

uklonil se, „Zdrávas!“ řekl.

Jenom svatá Elžbieta

nepoklekla, nezdravila;

Maria se zastavila.

„Poslouchej Ty, copak je to?

vypadáš jak neduživá –

i Tvá záře celá křivá –

oko mdlé a chůze líná –

vždyť jsi jako umučení,

což ti v nebi zdrávo není?“

Svatá s výčitkou se staví,

kysele dí: „Bože milý,

já mám strašně dlouhou chvíli! – “

„Dlouhou chvíli, dlouhou chvíli! –

každá patronka své lidi

opatruje, s láskou řídí –

kohopak jsem tobě dala?“

Svatá vzdvihla oči černé

a dí smutně: „Ženy věrné!

Pět set let jsem zde už svatou,

hledím, pátrám, jak se sluší,

nemám ještě jednu duši.

Jenom jednou přišla zpráva,

že kdes v Čechách žena jistá

je jak anděl věrná, čistá:

než však zrak můj sletěl dolů

na ochranu její ctnosti –

bylo už zas po věrnosti!“