19. června 2016 (na neděli) Arnošt Procházka: Poprava duše

ARNOŠT PROCHÁZKA

POPRAVA DUŠE

 

                                               Scharrt mich, wenn ich verendet,

                                               ein Aas zu den Aesern.

Felix Dörrmann

 

Snů chodbami jdu v šerém přítmí

jak v labyrintu podzemním.

Dál zeje prázdnou propastí

a slunce mrtvo zhaslo v chumlech mraků.

Jen černé náspy,

hradby sazí,

kyklopská stavba stínů zoufalství.

A nikde výhled na zeleň panenskou neposkvrněných krajů.

Štkavý pláč zklamaných nadějí prolamuje natlačené vrstvy těžké atmosféry,

voskové květiny skleníků uvadají v přívalu studených větrů roztříštěnými tabulemi,

andělé lkají nad smutným hříchem v prachu ponížení,

panny svaté roucha svá rvou a popel sypají na zlatozáři sametových vrkočů.

Tma pustých nocí neplodné zimy dusí křehké stonky květů budoucích jar,

Smrt hýří had hroby samovrahů bez křížů lásky v nesvěcené půdě.

A v jekot vichrů půlnočních,

z plísní páchnoucích jeskyň zločinů,

proniká temný chorál chroptivých hlasů příšerně mystických litanií k Satanu,

černá mše slaví své orgie na ztupených symbolech Boha,

svatební lože cudných nevěst kal hanobí,

oltáře lesbické lásky halí se v oblaky kadidla,

spazmodické křeče zmítají obnaženými údy nestoudných žen.

A stále divě zní, v skřipotu zubů,

Ó Pane náš a Spáso naše,

Satane vševládný,

Vítězi nad Bohem,

Satane nádherný!

 

Duše v závratích nečistých třese se

jak v deliriu alkoholik sežehlý,

do pekla rozšlapaných snů řítí se

s rachotem hnátů umrlčích.

Hnus a špína valí se dusivým proudem

ve zhustlý vzduch šerých chodem dnů,

jdu v labyrintu podzemním

do černa bezvýchodného,

v propasti prázdna.