17. května 2015 (na neděli) Jaroslav Seifert: Ledová oranžáda

JAROSLAV SEIFERT

LEDOVÁ ORANŽÁDA

 

Na surrealistické výstavě v Paříži                      

prodávali ženské prsy                                       

         z hebké a pružné gumy.                  

Nevím proč, při té hojnosti.                              

Byly však jako živé.     

Ostatně –                                                  

zvoní o její zuby.

s perem a hracím válečkem,

melodie, kterou zpíváš,                            

je stále táž.                                                         

Něco mu rozhodně chybí,                                  

říkali staří čínští rybáři.                            

                                                                          

Byl to rok smíchu a bezstarostí.

Nepamatuji se už, kterými dvěma ciframi

končil tehdy letopočet.                    

Sacré Coeur plulo pokojně v jarním povětří               

jako bílá velryba                                      

se třpytivým vodotryskem věže.                       

Válka byla posud daleko,                                  

Paříži,                                                                

         na strach je ještě čas.                                

                                                                 

Snídám v kavárně pod plachtou                        

na bulváru Montparnasse                                  

a proti mně k malému stolku

usedla usměvavá černoška

v bílém řídce pleteném svetru

na nahém těle.

 

Byla tedy jen lehce obrněna

a jen včelí pláství,

         na jejímž dně

nektar byl tmavý.

Když u nás kvetou lípy,

bývá med jasně nazlátlý.

 

Rozum ovšem ruku přinutí

aby zůstala bez hnutí

         na opěradle židle,

ale co s očima?

Nebe bylo modré,

Paříž se smlála

a já poslouchal, jak kostka ledu

zvoní o její zuby.

 

Sotva však dopila

a led spadl na dno,

položila dva prsty na vlhké rty,

lehce je políbila

a pak je rychle vtiskla na mé čelo.

 

Hned poté vstala

a běžela k vchodu metra,

odkud duněl vlak.

                                              

Ale dlaň měla světle růžovou

jako šípkové růžičky.

Ano, šípkové růžičky,

někde u nás doma na mezi,

když je červen.

A bylo to v malé kavárně pod plachtou

na bulváru Montparnasse.