15. února 2015 (na neděli) Jan Hanč: * * *

JAN HANČ

* * *

 

Prší

budík řve do ticha pondělního rána

v temném koutku nádražního vestibulu

staví se do řady

dosud zcela neprocitnuvší cestující

aby si koupili dělnické jízdenky

krátké nepohodlné vagony jsou zanedbané

a až do odjezdu plní se neustále lidmi

starostmi a prací otupělých tváří

za špinavým oknem stojí průvodčí

v kaftanu z modré chlupaté látky

vedle zaprášeného rámu

s nostalgickou svatební fotografií firmy Langhans

málokteré boty jsou vyčištěny

a málokteré nejsou prastaré

těžké ruce se zadřenou špínou a zhrublými nehty

visí bezvládně kolem těl

která usínají s otevřenými ústy

sotva usedla na odřenou lavici

s tenkou soustruhovatou nožkou

někdo jednotvárně mluví

a druhý mu znaveně odpovídá

potom začíná známá hra

s boucháním vagonových dvířek

a s rozžvýkaným slovem hotovo

krátké škubnutí a ranní vlak

dává se úderem jedenácté minuty

po páté hodině na svoji pouť

zastavuje u každé meze

a znovu se rozjíždí s krátkým škubnutím

trvá mu to dobrou půlhodinu

než se vymotá z Prahy

která se teprve probouzí

a další hodinu než zastaví

u černého chřtánu výtopny v Kralupech

z vagonů mizí dělníci a přistupují venkované

přečtené pondělníky se válejí

po sedadlech a na podlaze

průvodčí bloudí poloprázdnými vagony

a mlátí dveřmi na opuštěných nástupištích

venkovských zastávek

ztracených v nedohledných rovinách polí

prší