15. května 2016 (na neděli) Milan Koch: Automat na lidské tváře

 

MILAN KOCH

AUTOMAT NA LIDSKÉ TVÁŘE

 

V hořké žízni

podvědomí kam vztáhly křemenaté mrazy

své skvrnité ruce

kde lidské tváře zakryly podzimní slunce

a odkud se vytratili staří známí pohádkáři

je opřeno mé samolibé ego o nádor mozku s malou Popovickou

pěnou protáhlou do průvanu bufetového projektilu

neznámé ráže

v němž lze zaslechnout

poslední výkřik znásilněných manekýnek

opilý hlas taxikářův

nebo

cihlový smích v černém oku zedníkovu

V bufetu na Hlavní opřen

stojím a mám možná smůlu která se nedá rozeznat

od štěstí

ve kterém se zhroutil v astmatické horečce vousatý pobuda

jemuž starý hubertus prožrali moli

zrovna tak hladovějící jako

on před

servírkou proraženou tupým příborem poučky

vnořené do člunkového dýmu tabáku jen aby neklesla

v bufetu na Hlavní

lze vidět i tmu odmítne-li led přehrad vydat energii

a starou barovou tanečnici

při svíčce u sklenice od kofoly

jak nabízí své tělo a polyká kyselé sliny slz

a penzionovaného úředníka

snícího na odpadkovém koši o nástěnných kukacích

hodinách na dně temných hlasů

nebo nezvěstné pětileté děvčátko

s pětilitrovým džbánem a odpadlou náušnicí

zatlačených zřítelnic.

 

Zatímco automat

bez ustání vyřezává tváře

dršťkovou polévkou – obloženým chlebíčkem

a špekáčkem v přepáleném tuku s dvojitou porcí hořčice

vrabci štěbetají

a tramvaje kokrhají

v ulicích o hospodářské a duševní krizi

ve které i ti nejmenší dravci

si dokáží vyrvat srdce

a sežrat s ránou v níž se jizva nikdy nezahojí.

 

Dopil jsem

a za doprovodu kvílící pípy století

jsem vyběhl za město

s černým spodkem v ruce

snaže se dostat mimo papír.

XII. 1969