14. února 2016 (na neděli) Jaroslav Seifert: Ledová oranžáda

 

JAROSLAV SEIFERT

LEDOVÁ ORANŽÁDA

 

Na surrealistické výstavě v Paříži

prodávali ženské prsy

z hebké a pružné gumy.

Nevím proč, při té hojnosti.

Byly však jako živé.

 

Ostatně –

ty umělý slavíku

s perem a hracím válečkem,

melodie, kterou zpíváš,

je stále táž.

Něco mu rozhodně chybí,

říkali staří čínští rybáři.

 

Byl to rok smíchu a bezstarostí.

Nepamatuji se už, kterými dvěma ciframi

končil tehdy letopočet.

Sacré Coeur plulo pokojně v jarním povětří

jako bílá velryba

se třpytivým vodotryskem věže.

Válka byla posud daleko,

Paříži,

na strach je ještě čas.

 

Snídám v kavárně pod plachtou

na bulváru Montparnasse

a proti mně k malému stolku

usedla usměvavá černoška

v bílém řídce pleteném svetru

na nahém těle.

 

Byla tedy jen lehce obrněna

a jen včelí pláství,

na jejímž dně

nektar byl tmavý.

Když u nás kvetou lípy,

bývá med jasně nazlátlý.

 

Rozum ovšem ruku přinutí,

aby zůstala bez hnutí

na opěradle židle,

ale co s očima?

Nebe bylo modré,

Paříž se smála

a já poslouchal, jak kostka ledu

zvoní o její zuby.

 

Sotva však dopila

a led spadl na dno,

položila dva prsty na vlhké rty,

 

lehce je políbila

a pak je rychle vtiskla na mé čelo.

 

Hned poté vstala

a běžela k vchodu metra,

odkud duněl vlak.

 

Ale dlaň měla světle růžovou

jako šípkové růžičky.

Ano, šípkové růžičky,

někde u nás doma na mezi,

když je červen.

A bylo to v malé kavárně pod plachtou

na bulváru Montparnasse.