13. srpna 2017 (na neděli)

EDUARD BASS

NEŠŤASTNÁ RODINA

Na starý motiv

 

Když jsem se ženil, měla moje paní

dcerušku od prvního manžela.

Můj otec mohl nechat oči na ní

a zakoukal se do ní docela,

a protože byl ještě statným vdovcem,

nehledal dlouho pro svou touhu rým,

nezdržoval se žádným citoslovcem,

oženil se a stal se zetěm mým.

 

Ta láska je prý jako kvítí,

jež od pravěku kvetlo již,

však co dovede natropiti,

to někdy sotva pochopíš.

 

Ukáži vám tu na příkladu daném,

co roztočí se náhle koleček.

Já stal se svého otce řádným tchánem

a byl jsem tak svůj vlastní dědeček.

Má dcera byla rázem mojí matkou

a sama sobě vnučkou maličkou.

V mé ženě našel otec tchyni sladkou,

však já byl ženat s vlastní babičkou.

 

Ta láska je prý jako hvězda,

jež věčně září do žití,

však člověku se někdy nezdá,

co všechno může ztropiti.

Však já i otec, každý v jednom roce,

jsme kluka měli a s ním trampot víc.

Můj vlastní syn byl švagrem mého otce,

následkem toho byl můj vlastní strýc.

A otcův syn se přitom stal mým vnukem,

když já byl vlastně táty jeho tchán,

však já se taky bratrem stal s tím klukem,

když oběma nám stejný otec dán.

 

Ta láska je prý síla tvůrčí,

jež zázraků dá na kopy,

však ať mi někdo předem určí,

co všechno ještě natropí.

 

To jedno vidím, Bůh mi přitom svědek,

že je to všechno zatrolená věc,

že já jsem teď svůj potomek i předek,

že jsem svůj pravnuk i svůj praotec.

Čím víc se zabývám tím rodokmenem,

tím míň s ním mohu býti kvit,

tím víc je nás a do bídy se ženem,

vždyť tohle všechno nelze uživit.

 

Ta láska je prý drahý kámen

a všechny mámí jeho třpyt,

však já už nad tím dělám amen,

líp bude jít se utopit.