Zajímavosti

13. listopadu 2016 (na neděli) Lecont de Lisle: Poledne

LECONTE DE LISLE

POLEDNE

 

Poledne, panovník letních dnů v čase ticha

prostírá stříbřitý háv nebes pokraji,

svět mlčí, žhavý vzduch plane a sotva dýchá

a lány země spí, v plamenech dřímají.

 

Prostor je nesmírný a pole beze stínů,

už vyschly prameny, útočiště všech stád,

protáhlý temný les se zvedá nad mlazinu,

bez hnutí, schopen dnes toliko těžce spát.

 

Jen moře zralých zrn, oceán zlatý, němý,

šíří se, k poklidu chvil málo vnímavý.

Ty mírumilovné děti lnou k matce zemi

a pijí bez obavy sluneční záplavy.

 

Někdy se ozvou sta duší, sta horkých vzdechů,

šum klasům, schýleným v tlumeném hovoru,

zvednou se, zavlní, vznešeně, beze spěchu,

a potom pohasnou na prašném obzoru.

 

Poblíž pár bělostných dobytčat leží v trávě,

sliny jim kanou z tlam na mocné laloky,

tam sní svůj věčný sen, hrdě a nevšímavě,

zornice mají mdlé a pohled hluboký.

 

Kráčíš-li zatrpklý anebo usměvavý,

člověče, v poledne zářivým krokem vstříc,

vrať se! V té přírodě paprsky všechno stráví,

v té prázdni nenajdeš zármutek, radost, nic.

 

Chceš-li však, procitlý z opilství slz a smíchu

vykázat z paměti svět, jeho věčný ruch,

bez vůle omlouvat i spílat, vzdej se tichu,

okus tu vrcholnou slast, překroč bludný kruh

 

a vnoř se do slunce! Jak neúprosně sálá,

slyšíš, jak vznešeně šeptá, jak blyskotá?

Zpátky už nespěchej: města se zdají malá

srdcím, jež zocelí ta božská nicota!

 

přeložil Jindřich Pokorný