12. listopadu 2017 (na neděli): Ivo Bednář: Poledňál

IVO BEDNÁŘ

POLEDŇÁL

 

U sicny šropál stepuje,

randál hóká na plné vál.

Mutra vod šporhéltu duje:

„Aspoň chvilku drž ten sandál!

 

Fotr přiorá se z háčku

a chalovat bude chtít,

ty hoď v klidu fenstrem čučku,

mě nech blču uklohnit!“

 

A v tu ránu břinkla rána:

skrz vozisko gryml fičí.

Mutra pěkně vymotaná

jako stará šochtla křičí:

 

„Ty dostaneš do rypála,

když néseš štond zticha být.

Zavolám sem Poledňála,

přinde si tě vodtlačit!

 

Naštatli sem, Poledňále,

vem ho pali – šotana.

Čas je teď pro tebe zralé,

než si hodím kus lana!“

 

A najednó – šmé to není –

čert snad góme, kde se vzal:

do toho mutřina klení

naštymoval Poledňál.

 

Ksicht jak vyždímaný hózny,

ovary jak šnycle z čokla,

augle, co mu lezó z dózny,

valí na zblblýho šropla.

 

Už klepeta natahuje

a kokrhá: „Hrocha sem!“

Pytloš z mantlu vytahuje

– pro fagana je to krén.

 

Kindoš se i mutró casní

Jak silikón v kozišťatách.

Só v levotě, ale jak z ní?

– Poledňála majó v patách!

 

Mutra ňaňhá svišťa k sobě,

z fédrů ani necekne.

Hrubě dumá o krchově,

Dokud to s ňó nesekne.

 

A v ten moment dvanáct řach,

raky sypó poledne.

Fotr se už z hokny dotáh

a do kéru naběhne.

 

Dvě kostry tam leží v míru,

vylepený pod méblem.

Staró probral vasrem z kšíru

– šrop však zůstal zagreblé…