10. dubna 2016 (na neděli) Publius Ovidius Naso: Pygmalión

 

PUBLIUS OVIDIUS NASO

PYGMALIÓN

 

Pygmalión, když viděl, jak hříšným životem žijí,

zhrozil se velikých vad, jež příroda v přehojné míře

udílí povaze ženské, žil bez ženy v panickém stavu,

dlouhý, předlouhý čas v ložnici bez družky trávil.

S uměním podivuhodným v své samotě vytvořil sochu

z bělostné sloni a krásu jí dal, s níž žena se žádná

nemohla zrodit, a ke svému dílu pak zahořel láskou.

Vidí v ní skutečnou pannu, jež zdá se mu jakoby živá,

je by se pohnula jistě, stud z nahoty kdyby tu nebyl.

takový um v tom umění skryt je. I diví se tvůrce,

nasává do hrudi žár, jejž nítí to zdánlivé tělo.

Častokrát na sochu položí ruku a přesvědčit chce se,

zda je tělem či sloní – že sloň je to, přiznati nechce.

Líbá a polibky cítí, k ní mluví, ji bere v svou náruč,

věří, že při dotyku prst boří se do měkkých údů,

strach má, aby snad tlakem jí modřiny nenaskočily.

Brzy k ní hovoří sladce brzy zas nosí jí dárky,

které jsou děvčatům milé: tak mušle a oblázky něžné,

malé zpěvavé ptáky a květinky pestrobarevné,

barevné ke hraní míčky a z jantaru drobnosti různé.

Krásné šaty jí na údy klade a přidává šperky:

prsteny s kamením drahým a na šíji náhrdelníky,

do uší lehoučké perly a na prsa řetízky zlaté.

Všechno jí sluší, ač neméně krásná i bez šatů zdá se.

Potom ji na lůžko vloží, kde rozprostřel nachový přehoz,

družkou lože ji zve, pak zlehka jí nakloní šíji,

jak by to cítit měla, ji uloží v prachové peří.

Přišel Venušin svátek, jenž slavně s na Kypru slaví.

Jalůvky ohnutých rohů, jichž špice zlatem se skvěly,

padaly před oltářem, kov bělostné šíje jim proťal.

Kadidlo kouřilo vůní, když k oltáři přistoupil sochař

darem a nesměle prosil: „Když všechno dát můžete, ať je

chotí mou –“ váhal však říci „ta dívka ze sloni“, proto

„chotí mou nechať je žena, té ze sloni podobná vzhledem.“

Poznala Venuše zlatá, jež slavnosti přítomna byla,

kam jeho směřuje přání, a přízeň mu najevo dala

trojím jazykem ohně, jenž do vzduchu vyšlehl třikrát.

Mistr když odešel domů, hned míří k soše své dívky,

přilehne na lože k ní a líbá ji: zdá se teplá,

přiblíží ústa k ní znova a také ji na ňadrech hladí:

sloň, tím dotekem měkne a odloží náhle svou tvrdost,

palcem hnísti se dá a přetvářet do různých tvarů,

stává se tvárnějším tím, čím více jej hněteš a mačkáš.

Sochař se diví, má nejistou radost, však bojí se šalby,

proto zkouší, pln lásky, vždy poznovu předmět své touhy:

pod prsty cítí, jak žíly jí bijí, že tělem se stala.

Tu teprv kyperský sochař dík horoucí modlitbou vzdává

Venuši za její zázrak konečně polibky tiskl

na pravá ústa, a dívka ty polibky cítila ihned,

zarděla se a zvedá zrak jasný k obloze jasné,

nebesa vidí s nimi též zároveň milence svého.

Bohyně přála jim též, když takto je k manželství svedla,

a když devětkrát měsíc své růžky do kruhu sloučil,

Pafé se narodí jim, jež Kypru dá Pafia jméno.

 

přeložil Ivan Bureš