1. listopadu 2015 (na neděli): Vladimir Majakovskij: Oblak v kalhotách (ukázka)

VLADIMIR MAJAKOVSKIJ

OBLAK V KALHOTÁCH (ukázka)

 

Myslíte – že to delirium z malárie je…?

 

Bylo to

v Oděse kdesi.

 

„Přijdu ve čtyři,“ – řekla Marie.

 

Osm,

devět,

deset.

 

A už večer                                                 .

do noci pad,

od oken odešel

prosincový, černý.

 

Vítr mu smíchem řičí do vetchých zad

přes lucerny.

 

Mne dneska sotva kdo mohl by poznat:

svíjí se, sténá

hora

žilnatá.

Čeho se téhleté hroudě zachtělo snad?

Ó, mnoho by chtěla hrouda ta!

 

Vždyť nesejde na tom,

že z bronzu jsi hromotluk,

nebo že tvoje srdce – kov je ochlazený.

Za nocí zachce se svůj vlastní zvuk

skrýt hluboko do měkkosti

ženy.

 

A hle,

už hrbím se

a s čelem na okně

já, čahoun, tavím led, přitisknut na skla.

 

Bude-li nebo ne

a jaká?

velká či droboučká láska?

Kde by se vzala v tom tílku láska velká!

Zřejmě jen drobná,

tichá lástička.

Řev automobilových klaksonů ji leká,

těší ji na koníčku rolnička.

 

Zase a zase

a znovu můj zrak

do poďobaného deště se vřízne.

Tak

čekám, rachotem městského příboje třísněn.                         ,

 

Pak půlnoc s nožem kyvadla

čas dohnala

a řízla tence.

 

Z hodin dvanáctá upadla

jak ze špalku hlava odsouzence.

 

Déšť skrápěl rám

a po skle stékaje,

tvář v grimasu zmnožil

jak chtěl by se podobat chimérám

řvoucím z pařížské Matky Boží.

 

Proklatá!

Což ani toho není dost?

 

Brzy se ústa křikem roztrhnou.

Slyším:

tiše

jak chorý z lůžka, bos

sklouzl nerv.

 

A tmou

zprvu prochází se,

nebolí, nejitří, –

ale už do skoku dá se,

citlivý,

znící.

A teď i on a další tři

třeští v divoké chumelenici.

 

V dolním poschodí kus omítky spad.

 

Nerv

velký,

maličký,

mnohý!

bláznivě skotačí,

až se snad

podlamují nervům únavou nohy!

 

V pokoji mokvá, mokvá noci mokřadí,

zemdlené oko táhne do záhuby.

Tu dveře skříply,

jak by za zády

hotel zadrkotal zimomřivé zuby.

 

Vešla jsi

strohá jak „nate“!

A mnouc rukavičky dámské,

řekla jsi:

„Víte,

já brzy vdám se.“ –

 

přeložil Jiří Taufer